Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření je stav odrážející se spíše na psychické než fyzické stránce člověka (zasáhnout ale může i tu fyzickou). Typicky představuje naprosté selhání po mentální, citové i emoční stránce. Objevuje se nejčastěji jako důsledek vystavení dlouhodobému stresu.

Jako nemoc je tento syndrom uznáván teprve krátkou dobu, a to od května 2019, kdy jej tak označila Světová zdravotnická organizace kodifikací v Mezinárodní klasifikaci nemocí (databáze nemocí).

Zasaženi syndromem vyhoření jsou obvykle lidé, jejichž zaměstnání zahrnuje kontakt a komunikaci s jinými lidmi. Nemoc je většinou výsledkem neshody mezi očekáváním v práci a jeho nenaplněním.

S ohledem na vznik v přímé návaznosti na chronický stres jsou identifikovatelné následující fáze syndromu vyhoření:

1)    Pracovník je pro práci zapálený a snaží se podávat co nejlepší výkon, ovšem má pocit, že všem požadavkům není možné vyhovět.

2)    Místo řádu v práci vzniká chaos a pracovník trpí pocitem, že nestíhá nic, co má.

3)    U pracovníka se začínají objevovat příznaky syndromu vyhoření a stále více převládá pocit, že musí plnit své úkoly. Spolu s tím ale převládá také chaos.

4)    Pracovník rezignuje, je vyčerpaný, podrážděný a zklamaný.

Mezi příznaky patří například:

-       deprese

-       úzkost

-       problémy se spánkem

-       ubývá chuť do života

-       a další

Prevencí syndromu vyhoření by mělo být samotné nastavení člověka k práci (neměla by například být jediným smyslem života) a zároveň pomáhají dobré sociální vazby – například s rodinou.