Epiglotitida

Epiglotitida patří mezi záněty hrtanu a pokud včas nedojde k lékařskému zákroku, může dojít k smrti udušením. Postihuje příklopku hrtanovou (epiglottis), která se nachází za kořenem jazyka a v průběhu polykání uzavírá vstup do průdušnice a tím zabraňuje vniku potravy a tekutin do cest dýchacích.

Při tomto onemocnění vzniká otok, takže příklopka je několikanásobně větší a stává se překážkou v dýchacích cestách, nebo může vyvolat reflexní stáhnutí svalů hrtanu a dochází k udušení. Zánět postihuje především děti ve věku 3 až 6 let. Původcem onemocnění je nejčastěji bakterie Haemophilus influenzae. Výskyt u dětí se však snížil díky zavedení pravidelného očkování. U dospělých není výjimkou, ale zde se uplatňují jiné bakterie (např. Streptococcus pyogenes).

Příznaky začínají náhle a rychle se zhoršují. Patří mezi ně:

-Vysoká horečka (nad 38°C)

-Řezavá bolest v krku

-Bolestivé polykání

-Dechová nedostatečnost

-Bledá kůže

-Srkavý až bublavý hlasitý zvuk při nádechu i výdechu

-Tichá mluva

-Únava

Některé příznaky se vyskytují u jistých typů angíny, nicméně rozhodujícím a varovným znakem je bolest v krku spojená s dechovými problémy.

Léčba musí přijít včas, aby se předešlo nejhoršímu, protože nemoc postupuje opravdu rychle. Při včasném startu léčby však nezanechá žádné následky. Při zpozorování nějakého z uvedených příznaků okamžitě kontaktujte lékařskou pomoc. Při čekání na rychlou zdravotní službu můžete pokládat studené obklady na krk.

Pacient se nesmí v žádném případě přenášet vleže. Při kritickém uzávěru dýchacích cest se provádí intubace, případně tracheostomie či koniotomie. Vyndání rourky se provádí většinou do 24 až 48 hodin, pokud je vše v pořádku. Nitrožilně se podávají antibiotika, která odstraní zánětlivý otok a léčba tak probíhá ještě cca dva týdny. Na snížení horečky se podávají antipyretika, případně kortikoidy na zmenšení otoku příklopky. 

Co se týče prevence, je vhodné na ni dbát zejména v zimním období, kdy je nutné posílit imunitní systém dostatečným příjmem vitamínů skupiny B a C a stopových prvků, např. vápníku, hořčíku či zinku.